Podobenství o hřivnách

L19 x Mt 25

Proč to Pán Ježíš vykládá: Lidé v okolí mysleli, že království má být zjevné hned – ale tak to nebylo, Pán Ježíš měl odejít a tímto podobenstvím vyjadřuje, co bude nebo co máme dělat mezitím.

Židé čekali tisícileté království (nazváno tak až ve Zj 20) – týká se Židů.

My jsme ve velmi podobné situaci: Pán Ježíš pro nás není král, ale Spasitel, Zachránce, ženich, manžel – tedy někdo daleko bližší, milejší víc na dosah než král. My jsme nevěsta, čekáme příchod ženicha, svatbu, budeme navždy se svým Pánem.
Král bude soudit, vládnout, udržovat spravedlnost, ale my na soud nepřijdeme, pro nás přijde jako ženich – máme lepší naději.
Nejsme ani družičky (10 panen), ale nevěsta!

Máme tedy čekat – jak? Máme být podnikavi, pilní, připraveni, přičinliví, využívat příležitosti a hlavně ne leniví!

Odcházející král dal každému jednu hřivnu (= 3 měsíční platy), pro nás dnes si pod tím můžeme představit duchovní dary (mluví o nich úseky Ř 12; 1K 12, Ef 4, 1Pt 4)

Co je to hřivna? Je to něco, co není naše, čím se vlastně nemůžeme chlubit a kdybychom se tím chlubili, tak vlastně neprávem. Mohou to být schopnosti, talent, vzdělání, nebo také zděděný dům… Vlastně záleží na tom, jaký postoj máme k věcem, které „máme“. Považujeme je za „naše“, nebo za „nám svěřené“? – Pokud za „nám svěřené“ – což je správnější pohled, pak jsou to hřivny ve smyslu tohoto podobenství.

Co máme s těmi hřivnami dělat: Hospodařte! Využívejte, investujte, nenechávejte to ležet!

Proč jim dal hřivny?
1. Připravoval je nenápadně na vyšší úkol, vyšší poslání. Vychovával je, aby se učili hospodařit se svěřeným, spravovat to a zušlechťovat.
2. Chtěl, aby vyšlo najevo, co je v nich, jaký mají charakter, jaké schopnosti dělat hejtmana, starostu, spravovat jedno, pět, deset měst.

Po čase se vrátil a zavolal si je. První vydělal z jedné hřivny deset hřiven. Král mu říká: „Dostaneš správu nad deseti městy!“ V čem spočívala ta zásluha?
Koho byste tam dosadili vy jako správce kraje, města? – schopného? studovaného? známého a osvědčeného – protože mu důvěřujete!
Tou zásluhou bylo: „Byl věrný!“ – Mohl si něco „ulít“ pro sebe, co by se stalo, kdyby odevzdal 9 hřiven, kdyby řekl: „To nešlo získat víc?“

Proč jeden vydělal deset hřiven a druhý pět?
Zřejmě měli jiné schopnosti, ten druhý neměl takový nápad, takové poradce, rodinnou podporu, zkušenosti, měl jiné vnější okolnosti, prostředí.
Nebo také (teď si dovolím trochu spekulovat): měl větší mzdu pro sebe – nasadil si větší plat, vyšší náklady, měl se dobře – ale výsledkem bylo „jen“ pět měst! V době, kdy byl král pryč, se měl líp než ten, kdo vydělal deset hřiven, víc si dopřával, méně odříkal – ale „ve věčnosti“ dostal jen pět měst.
Odříkání, lehoučké soužení působí velkou zátěž věčné slávy: „2K 4,17  To naše nynější lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy“.

Muž, který vydělal jednu hřivnu, přišel a říká: „Tady máš, co je tvoje.“
Pán Ježíš nechce, abychom jen hlídali svěřené, chce, abychom to rozvíjeli. Nejsme trezor! Král neřekl: „Schovejte mi to!“, ale „Hospodařte!“

Lidé, co jsou jako trezor se bojí! – vrátili vlastně nižší hodnotu. Jako kdyby vám někdo po dvaceti letech vrátil stokorunu – vydanou v roce 1989 – ta už dnes neplatí. Kdysi schovaná hřivna dnes už neplatí!
Nebuďme trezory, ale hospodáři!

Zase mi dovolte hloupou námitku: Pán ho mohl pochválit, že tu hřivnu uhlídal, neztratil, mohl ocenit, že ji neukradl.
Možná je to hodnocení některých lidí v našem okolí: „Jak hospodaří se svěřenými dary?“ – „Nekrade, má je v trezoru, dobře je hlídá!“
Ale nerozvíjí! Odměna za hlídání zní:
„Služebníku zlý a lenivý!“ V Mt 25,30 je dokonce napsáno: „A toho neužitečného otroka vyhoďte do nejzazší temnoty. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“

Bere, co nepoložil? – krade? – Ne! Ale nachází, co bylo ztraceno, zachraňuje zapomenuté, zahynulé, rozvíjí, co je zanedbané.
Josefovi v Egyptě král dal, co Josef neměl. Bůh dává!
Víc se urodí, víc zakázek, lepší cena = Boží požehnání.

Dostat hřivnu je vždycky riziko, napětí, vzrušení, strach, když investuji: možná prodělám. A na druhé straně když neinvestuji: Pán odsoudí.

Bál se – ten strach něco prozrazuje.
Kdo se bojí policie – asi nemá čisté svědomí. Někdo se jí bojí z principu, má přirozený strach z autority.
Záleží na tom, čeho se bojíme! – Jsou lidé, věci, jevy, kterých bychom se bát neměli.
A na druhé straně jsou jiné osoby, věci, kterých bychom se bát měli. A taky záleží na tom, proč bychom se jich měli bát.

Ti první dva se nebáli a byli úspěšní, vydělali, pán byl spokojen.
Ten třetí se bál – a byl špatný, prodělal.
Bible nám mnohokrát říká: „Neboj se!“ – je to povzbuzení i příkaz. Strach máme překonávat důvěrou v Pána. Někteří se mnou budou asi tvrdě nesouhlasit, ale bát se někoho jiného nebo něčeho jiného než Boha je vlastně neposlušnost.

Ještě jedna otázka: Co kdyby vydělával, hospodařil, ale nedařilo by se a přišel by i o tu jednu? – Starý zákon s tím počítal – po 7 letech se zadluženým mělo všechno vrátit.
Starý zákon řeší dokonce i osobní bankrot: takový člověk se dostal do otroctví – a po 7 letech měl možnost odejít – nebo podle vlastní volby zůstat závislý, sloužit – v pokoji, v pohodě – u dobrého pána. V Izraeli bylo jiné otrokářství než v Řecku a Římě, než jak jsme se učili v dějepise.
Pracovat musel, ale nemusel se o nic starat – dostal najít, napít, oblékli ho, byl zabezpečen. – A mohl milovat svého pána.

Kolik hřiven měl nakonec ten, kdo vydělal deset hřiven? – Dvanáct! – Jednu původní, vydělal 10, dostal jednu: Kdo má, tomu bude dáno, kdo říká, že nemá, tomu bude vzato i to, co (se mu zdá, že) má.

Shrnutí:

Co jsou tvoje dary? v čem je tvoje síla, tvůj potenciál, tvoje možnosti? Co ti dal Pán?

Nebuď trezorem, ale rozvíjej to.

Neboj se!

Vycházím z příběhu marnotratného syna (Lukáš 15).

Když pastýř najde ztracenou ovci – tak ji přijme, raduje se, svolá sousedy a radují se všichni.
Když najdete ztracenou vkladní knížku na 100000 (inflace) tak svoláte celou rodinu, možná i sousedy, uděláte hostinu a radujete se.
Když se vám odcizí syn a zase přijde, tak se radujete, oblečete ho, dáte mu najíst a radujete se, že zase přišel.

1. Jedna věc je proces návratu syna, čím vším musel projít, aby přišel zpět. Otec říká, že syn zemřel = vzal si majetek, zmizel i s majetkem, přestal komunikovat – čím se to lišilo od toho, kdyby zemřel? – Snad nadějí, že ho možná tady na zemi ještě uvidí.
1a. Synova cesta dolů až k: „neměl nic“ a „přišel sám k sobě“.
1b. Synova cesta nahoru

2. Druhá věc je proces přijetí syna do domácnosti. Aplikace v našem sboru:
Starší bratr má pravdu v tom, že ten mladší si to nezaslouží.
A co ten starší bratr? – ano, zaslouží si být doma, být synem svého otce… ?
Ale proč mu otec nikdy neudělal oslavu? – Na to otec neodpovídá. Být v domě svého otce je normální, to je důvod k trvalé radosti, vděčnosti, každý den mít co jíst, pít, kde spát, být v teple…
Ale návrat mladšího syna působí větší radost! Pokání je důvod k radosti!
Co je pro nás důvodem k radosti: Být hodný, ctihodný, chovat se slušně, být dobrým věřícím?
L15 zdůrazňuje, že větším důvodem k radosti je návrat hříšníka!

To neznamená, že bychom se měli chtít stát marnotratnými syny, že bychom měli začít hřešit. I ten starší bratr měl z čeho činit pokání, ze svého postoje, z pýchy, spokojenosti sám ze sebou – z toho, že neměl radost z bratrova pokání. – Pán Ježíš napřed nad postojem farizeů krčí rameny: nedali se Janem pokřtít, protože nepotřebovali pokání; PJ jim říká, že nepřišel volat spravedlivé – ale v závěru jim říká Běda! – Protože to jejich vědomí spravedlnosti je přivedlo k hříchu přetvářky. „Dělejte, co říkají, ale nedělejte, co dělají!“ – Dobře mluvili, špatně jednali!

Chceme se jako sbor radovat: radujme se z pokání hříšníků.
K nám do sboru přicházejí noví lidé. Vítám je, jsem rád, že přicházejí, ale pro mě je to málo. Důvodem k radosti je jejich pokání.
Evangelia o tom také moc nemluví. Čteme pouze, že lidé přicházeli, poslouchali ho, že Pán Ježíš je přijímal, jedl s nimi a oni ho poslouchali.
Kdo z nich činil pokání – o tom je zmínka jen sporadicky – vidíme to tady u marnotratného syna, bylo to u hříšné ženy v domě farizea, ale jinak si Pán Ježíš docela i naříká na nedostatek pokání (Jeruzaléma, možná je to na adresu farizeů…)
Dnešní doba spoustu klasických hodnot nezná – neví například, co je to autorita policie, velitele, krále, ale nezná ani pokání.
Marnotratný syn například nepřišel s postojem: „Tati, dáš mi najíst, že?“ – Věřím, že tatínek by mu najíst dal, ale nevystrojil by pro něho takovou hostinu.
Kolem Pána Ježíše chodilo plno lidí, kteří se o něj jen zajímali, není popsáno, jak hluboké pokání činili nebo jestli vůbec činili pokání. To je otevřené. Jisté však je, že když kdokoli činí pokání, tak je z toho radost – i u toho kajícího člověka i v jeho okolí.
Chodili za Pánem Ježíšem i lidé, kteří se chtěli zalíbit, ale bylo to falešné pokání? kteří se přetvařovali? – Ano, přicházeli a Pán Ježíš je odhalil: „Co mám dělat, abych získal věčný život?“
Přišel nějaký falešný kajícník? „Pán Ježíš je prokoukl, poznal jejich zlý úmysl“ (daň, Mt22,15)

Řeknu vám z osobní zkušenosti: větší radost z toho, že přicházejí lidé, mám z toho, když hříšník činí pokání. A cítím, že této radosti nám ve sboru chybí. Vnímám tady málo pokání. Asi k tomu nevybízíme. Klademe na to malý důraz při vyučování, v osobních rozhovorech. Pro Ducha svatého je přirozené, že obviňuje svět, hříšníky, aby činili k pokání.
A tak máme v sboru málo radosti (ve smyslu L 15,32).
A pokání není něco, co se týká jen nových lidí – týká se to i nás, věřících, kteří do sboru už dlouho chodíme – starší bratr se neměl z čeho radovat, nebylo proč zabít kůzle, – protože nepotřebují pokání – to je normální, není důvod ke zvláštní radosti, ale v nebi se radují andělé, když někdo činí pokání.
Co můžeme ve sboru udělat pro to, abychom více byli svědky pokání?

Jak se chováme, když k nám přijde někdo, kdo činí pokání? – Nemáme tendenci to zpochybňovat: „Ále, ten to jenom hraje?“ Možná je to chyba, že si nevážíme ani náznaků pokání. A dotyčnému pomoci k hlubokému pokání.
Asi to chce lepší vyučování vedoucí k pokání.
A dále: jak jsem já osobně připraven činit pokání:
a) sám před Bohem
b) mluvit o tom před druhými, před sborem

Chceme se radovat? – potřebujeme pokání!
Chceme andělům dělat radost? – činit pokání!
Co můžeme pro to udělat? – Starší bratry máme, řekl bych, že nám chybí otcové, lidé se srdcem otce, ke kterým se hříšníci odhodlají vrátit, i když si to nezaslouží.
Starší bratr hlídá, dbá na to, aby v domě nebylo nic hříšného, dbá na čistotu, sám pro to dělá maximum a daří se mu to – ale postrádá pokání, postrádá postoj otce, člověka, ke kterému by kající hříšník mohl přijít.

Rád bych, aby zde bylo více otců, ke kterým je možné přijít, svěřit se mu, vrátit se k Bohu. Otců, kteří pochopí, přijmou.

Co chtěl Pán Ježíš?
1. Milosrdenství chci a ne oběti
2. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné k pokání.

Opravdové pokání působí opravdovou změnu: L5,1-11: Petr (řekli bychom až nepochopitelně) činí pokání – přiznává Pánu, že je hříšný – a Pán na to reaguje slovy: Od nynějška budeš lovit lidi – a dostává nový celoživotní úkol.
Toužím po pokání, svém i druhých. Pokání není pocit méněcennosti, neznamená to mít neustálé výčitky. Pokání není odtrpět si trest za to zlé, co jsem udělal.
Pokání znamená změnit smýšlení, postoj, pokořit se.
Znamená to přiznat všechno zlé, vyjádřit, že mi to je líto
a rozhodnout se, že už to nechci dělat.
prosit o odpuštění a věřit, že Kristus opravdu odpouští.
Na to Bůh reaguje odpuštěním a tím, že nám dává novou přirozenost a Ducha svatého, který nám dává sílu žít nově a nevracet se k hříchu.
Nový život není naše silnější vůle, ale život z Boží moci
Pokání znamená přiblížit se k Božímu srdci. I moje vlastní pokání přinese radost mě osobně.
budu moct prožívat radost z toho, že mě Bůh přijímá, že mě přijímají druzí, že se měním do podoby, jak mě chce mít Bůh.
A tak se ptám: „Co způsobí více radosti v našem sboru?“
Jenda Vopalecký, 14.8.2011