Egyptské myšlení

Pořád se v myšlenkách zabývají tím, jak se zabezpečit, co budou jíst, jak budou bydlet… to je typické egyptské myšlení. Přitom jim uniká to nejlepší v životě. Co je třeba udělat, aby vyrostla nová generace?

Rubriky: Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Egyptské myšlení

Bůh ti to vynahradí

Bůh nás chce mít pro sebe, protože velké věci může dělat jen s těmi, kdo jsou pro něho spolehliví. A pak nám to vynahradí.
Co dělat, jak se modlit, aby se to Bohu líbilo?

Rubriky: Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bůh ti to vynahradí

Nahoru, nebo vodorovně?

Doporučuji článek: Moje modlitby se s věkem mění.

Další čtení pro vaši motivaci:

Čtení Bible přináší životní pohodu.

Když se díval nahoru, dařilo se, když se však rozhlédl vodorovně, přišly těžké časy. Kdo to byl?

Trpělivé čekání

Hromadit, nebo investovat? 

Jste pro své blízké vzorem

 

Zároveň doporučuji knihy ALEF, na jejichž vydání jsem se osobně podílel, většinou překladem. 
Jan Vopalecký

www.ethos.cz

Rubriky: Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nahoru, nebo vodorovně?

Jak odkrýt svůj potenciál

Co jsem přečetl v Bibli

Jan 4,4  Musel však projít Samařskem.

5 Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; 6  tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.

7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi pít!“ –

8 Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –

9 Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají.

10 Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

11 Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? 12  Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“

13 Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň 14  Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

15 Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“

16 Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“

17 Žena mu řekla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.

18  Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“

19  Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. 20  Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“

21  Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. 22  Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. 23  Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. 24  Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“

25  Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“

26  Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“

27  Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl `nač se ptáš´ nebo `proč s ní mluvíš?´

28  Žena tam nechala svůj džbán a odešla do města a řekla lidem:

29  „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ 30  Vyšli tedy z města a šli k němu.

39  Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.“

40  Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny.

41  A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.

42  Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

————–

 

 

 

Co jsem si ze čtení Bible toho odnesl

Ona (Samařanka) se o něco snaží, usiluje, namáhá – no, chce vodu. A Pán Ježíš chce ochutnat něco z výsledku jejího snažení, proto jí říká: „Dej mi napít.“

Dala mu napít? – Kdepak, má tisíc řečí, vyptává se, kdo je, a proč, a jaktože… (nakonec se vůbec nedostala k tomu, aby mu dala napít).

O co se snažíme my? – Někdo vydělat a uživit rodinu, někdo si užít dovolené, někdo najít dobré zaměstnání…, někdo… Ježíš přichází, stojí tiše vedle a jen klidně prosí: „Dej mi z výsledku tvého snažení taky trošku, prosím…“

Ježíš jí říká: „Kdybys věděla, kdo já jsem, ty bys mě prosila, abych ti dal živou vodu.“

A Samařanka? – chce tu živou vodu? – kdepak, začne ho přesvědčovat: „Vždyť nemáš kýbl, kde bys tu vodu vzal…?

 

Ježíš ale nabízí živou vodu, ne obyčejnou. Jaká je to živá voda, kterou dává Ježíš? – Taková, abychom už nemuseli chodit ke studni? – Smějeme se, jak je Samařanka naivní. Ale ruku na srdce, taky by se nám líbila peněženka, ze které budeme jen brát a ono v ní nebude ubývat. Taky by se nám líbilo, kdyby nás žena měla ráda jen tak, bez našeho přičinění, i když my jsme hrubí, sobečtí, necháme se jen obsluhovat a ona se nám o všechno stará a ještě je na nás hodná…

Máme ponětí, co je to živá voda, živé zaměstnání, živá žena, živé děti, živé peníze…

Po chvilce dohadování Samařanka říká: „No tak dobře, tak mi dej tu živou vodu.“ (Je zajímavé, že Ježíš jí neříká: Hele, mám tady živou vodu, ale informuje: Kdybys věděla… poprosila bys… a dostala bys živou vodu…).

A co Ježíš? – Dává jí živou vodu? Zatím ještě ne. Vystřelí na ni něco nečekaného: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“

Ten měl odvahu! – Ale tudy vede cesta k živé vodě.

Navíc to byla otázka nesplnitelná – ona momentálně muže neměla (ale už jich měla pět) – neměla koho přivést!

A přitom to Ježíš věděl – a odpovídá jí za ni. Potvrzuje, že mluví pravdu.

Proč Ježíš klade tak nepříjemnou otázku, která vlastně s tématem vůbec nesouvisí? Co bylo výsledkem?

Výsledkem bylo, že žena něco poznala: Tenhle muž je prorok!

Ježíš nám někdy klade protivné, strašně nepříjemné, bolestné otázky (mohou se týkat sexu, poctivosti, smyslu života, našich neúspěchů, zklamání…). Té otázky se lekneme, odpovědět neumíme, ani se nedá. A nakonec odpoví on sám. A výsledek? – Najednou pochopíme, že ten Ježíš je někdo daleko víc, než jsme si mysleli.

Po chvíli dalšího rozhovoru žena zírá, nevěří vlastním očím, žasne. Nechává plavat džbán (se kterým přišla pro vodu) a utíká do vesnice všem lidem říct, že určitě potkala někoho skvělého – proroka, dokonce světového zachránce – Spasitele světa, Krista.

Když poznáme, kdo to je Ježíš, že je to někdo víc, než jsme si dosud mysleli, pak nám všechno naše snažení zbledne, přestane mít smysl, klidně všechno dosavadní necháme plavat – tak nás Ježíš uchvátí. Ne že se už o vodu, živobytí, podnikání, rodinu, zaměstnání atd. přestaneme starat – ale najednou nás uchvátí něco Velikého! Sám Bůh!

Ta žena dokázal oběhnout celou vesnici a všem říct, že našla někoho skvělého. A ještě před polednem to byla žena, která se styděla, neměla odvahu ani vyjít na ulici, ani jít s ostatními ženami pro vodu, jak to tehdy v Orientu bylo zřejmě zvykem. Co se to s ní stalo, že najednou má takový potenciál všechny získat, nadchnout pro svůj objev? Co musela udělat?

a) poznat sama sebe?

b) odkrýt v sobě svůj potenciál

c) poznat, že Ježíš je ten pravý Zachránce!

(správná odpověď je c))

(r. 2003)

Další poznámky k tématu

(26.9.2021)

Samařanka se pořád jen diví a Ježíši vůbec nedala napít,

Sila a odolnost křesťana závisí na tom, za co považuje Ježíše: Kdybys ty věděla, kdo je Ježíš – to by se tvůj život úplně změnil. 

Pro Samařanku to byl napřed Žid (v. 9), potom „větší než Jákob“ (v. 12), prorok (v. 19), Mesiáš (v. 25).

Ježíš neříká: „Tady máš živou vodu,“ ale „…kdybys…“

Když mu Samařanka říkala, že je „Žid“, Pán Ježíš si mohl pomyslet: „To jsem, ale jsem někdo víc.“ Když řekla prorok, mohl si pomyslet „Ještě víc!“. A když uvěřila a poznala, že je Mesiáš, tak to stačilo na radikální změnu v jejím životě!

živá voda – živý muž, živý Ježíš, živé zaměstnání, živé manželství, živé vztahy, živý sbor…

Všechno se změnilo, jakmile poznala, kdo Ježíš ve skutečnosti je.

Stojíme o změnu ve svém životě? – Tak poznávejme Pána Ježíše víc, důkladněji. Kým je pro tebe? Žid? Spasitel – no a co? – Tak to je málo! Pavel ho byl plný, chtěl ho pořád poznávat víc a víc! – A ten ho znal! – Poznávejte ho důkladně, víc a víc. Nemysleme si: „No já ho přece znám!“ – Víc, víc, víc!

Víc znát Pána Ježíše? Jednou z mnoha stránek či dopadů toho, že ho známe, je například toto: Vím, že jsem vždy stoprocentně přijatý. Pan Ježíš stojí za mnou a říká: „Toho beru. Kdyby kdokoli řekl cokoli proti němu, já stojím za ním, já jsem za něj zaplatil! Já se za něj vždy postavím.“ – Máte někoho, kdo se za vás takto vždy postaví? Táta? Trenér? Učitel? – To máte skvělé. Ale já mám samého Boha – Pána Ježíše Krista. Máte ho taky? 

Podívejte se do Zjevení 5 – tam Jan zjistil, že ho nezná: Zj 5,5: Neboj, tady je Lev, který zvítězil! – Jan se uklidnil, že Lev to zvládne! – A pak se podívá – a on je to Beránek. To je jedno z Kristových tajemství – je Lev i Beránek!

Tak bych rád, abychom ho chtěli poznávat víc a víc – jako Pavel ve Fp 3,8-10. A aby nám každý den chtěl být něčím víc a víc – muž, Žid, větší než Jákob, prorok, Mesiáš, Lev, Beránek – ten, který je s námi každý den – dle Mt 28,18.

 

Rubriky: Biblické | 1 komentář

Přijal jsem službu, kterou mi Bůh svěřil?

Archippus
Seznamy jmen v Bibli mi nevadí, já je čtu. Je pravda, že spousta z těch jmen nám nic neříká – ale přece! V těch seznamech je Enoch, Metuzalém, Jábez, Foiba a další, o kterých je vždy jen krátká poznámka, která je velmi důležitá. Z pozdravů na konci epištol vyplývá, jaký vztah ke každému z nich Pavel měl, a také jak ty sbory žily, například:
Pozdravujte Nymfu i sbor, který je u něho doma. Nymfa (ten Nymfa) – nevíme o něm nic víc, než to, že otevřel dům a scházeli se u něho doma věřící.

Dnes máme před sebou jednoho takového člověka, o kterém toho mnoho nevíme: Archippus.
Jsou o něm v Bibli dvě zmínky:
Nemám v úmyslu moc spekulovat, vymýšlet si, kdo to možná byl nebo nebyl, ale podíváme se na to, co o něm je napsáno.

Fm 1,1 Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus milovanému Filemonovi, našemu spolupracovníku, 2 sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archippovi a církvi ve tvém domě: 3 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Co se tady dozvídáme o Archippovi?
Fm byl svobodný pán, (který měl nejméně jednoho otroka – Onezima), a umožnil, aby se v jeho domě scházela církev.
Apfia – možná to byla jeho manželka, možná sestra, možná někdo jako Foiba…?
Archippus byl možná jejich syn – ale nějak patří k jejich domácnosti.
Pavel píše především Filemonovi – důvěrný dopis, ale Apfie i Archippus mohou o tom dopisu vědět, protože se jich asi taky týká – je to příběh Onezima.

Je tu napsáno, že je to spolubojovník, doslova spoluvoják. Pavel mluví v epištolách na třech místech o tom, že jako křesťané jsme vojáci, že křesťanský život je boj. Není to procházka růžovou zahradou, není to procházet se po červeném koberci, ale je to boj.
Timoteovi píše, že máme snášet nepříjemnosti, útrapy boje.
Vzpomínám si, jak jsme na vojně stáli před barákem v mraze venku, cvičili cviky se zbraní: Nazad zbraň, na prsa zbraň! K poctě zbraň. Mrzlo, my jsme se třásli jak osiky a kdosi pronesl, že neví, proč bychom to nemohli dělat na chodbě v baráku. Velitel – který kdysi sám bojoval za 2. světové války – na nás křičel: „Čo si myslítě, keď mrzně, že sa nabude bojovať!“ – To jsou útrapy boje. A nepřítel čeká právě na to, až bude pršet, až bude zima a tma – a tehdy útočí!
A na nás je, abychom věděli, že nepříjemnosti boje snášíme pro Krista a pro jeho věc, z oddanosti pro něho!
Odolávat hříchu někdy znamená snášet útrapy boje.
Nest evangelium a být světlem někdy znamená snášet útrapy boje.

Pavel tady vyjadřuje, že Archippus byl spolubojovník, že stejně jako Pavel snášel útrapy křesťanského boje za pravdu, za víru, za zvěst, že Bůh nás miluje a chce s námi mít blízký vztah.

Archippus tedy uměl zabrat, snášet utrpení, byl bojovník, o něco mu šlo.
Nebyl to jenom chodič do shromáždění, nebyl to někdo, kdo se jenom přidal, ale bojovník, voják Pána Ježíše Krista!

Druhá zmínka je mezi pozdravy v Ko 4,17: „A Archippovi řekněte: Hleď, abys konal službu, kterou jsi přijal od Pána.“

Je vidět, že přijal od Pána nějakou službu. A to je velmi cenné.

Byli i takoví, kterým Bůh chtěl svěřit nějakou službu, nějakou práci, něco jim nabídl, ale oni to nepřijali:
Podívejme se na Mojžíše – tomu trvalo, než ho Bůh přesvědčil, aby přijal svěřený úkol vyvést Izraelce z Egypta.
Nebo na Jeremjáše, aby šel kázat proti národu, proti královskému dvoru – ale Bůh ho přesvědčil.
Mojžíš a Jeremjáš tu službu nakonec přijali, i když jim to trvalo.

Jak jsme na tom my? Má Bůh pro tebe nějakou službu, nějaký úkol, nějaké poslání. Ty cítíš, víš, co Bůh po tobě chce, a ty pořád kličkuješ, vymlouváš se sám před sebou, před sborem, před Bohem, možná s Bohem už ani nemluvíš – nejsme ochotni přijmout službu, kterou pro nás Bůh má.

Nebo se podívejme na Samsona, ten shrábl vybavení, které ke své službě dostal – tedy mimořádnou fyzickou sílu, ale dělal si, co chtěl. Užíval si toho, že je silák, ale k Boží oslavě to moc nebylo – a nakonec byl celý jeho život ostuda.

“Hleď, abys vyplnil službu, kterou jsi přijal od Pána…”
Mohli bychom mluvit ještě o Adamovi nebo třeba králi Šalomounovi, pro které Bůh měl nějaké zvláštní poslání, ale z těch, kteří dostali od Boha výzvu, aby pro něho konali službu, a oni ji odmítli, jsem vybral Jonáše.

Představte si, že by mu Pavel v dopise napsal: Hleď, abys službu, kterou ti Bůh svěřil, vykonal. – Jonáš: Kdepak! Drze odešel na druhou stranu. A Bůh ho chňapl za rameno, postavili si ho (v rybě) před sebe, zpříma se mu podíval do očí a řekl: Půjdeš! – Pak teprve Jonáš šel.

Snad nejhůř dopadl král Saul: Měl pást izraelský národ, ale on zradil, řešil si své hříšné a sobecké ego, tak Bůh řekl: “Když si nehledíš služby, kterou jsem ti chtěl svěřit, ty tu službu nepřijímáš, tak ji dám někomu jinému, který ji bude plnilt lépe než ty! – Davidovi (1Sa 15,18): Samuel mu řekl: „Dnes od tebe Hospodin odtrhl izraelské království a dal je tvému bližnímu, lepšímu, než jsi ty.“ Saul se to pak snažil zvrátit, ale je vidět, že vůbec nechápal, co je to pást Boží lid izraelský, nechápal, co je to přijmout službu, natož aby ji vykonával! – Nesmyslně se honil za Davidem, aby mu snad nevzal jeho království, ale tady šlo o království jiné dimenze.

Příklad někoho, kdo dostal nabídku sloužit Bohu a on ji přijal:
David – Přišel na bojiště, kde byl Goliáš – a on okamžitě poznal, že mu Bůh dává práci. Představovalo to spoustu nepříjemností, které bylo třeba překonat: jízlivé poznámky sourozenců, nebylo mu příjemné, když na sebe musel navlékat Saulův vojenský mundúr, nedůvěra spousty lidí, že je přece malý kluk – Ale David viděl, že mu Bůh svěřuje službu, on ji přijal, vyplnil a dosáhl pro Boží lid obrovského vítězství.

Archippus
tuto nabídku ke službě od Boha dostal a on ji neodmítl, ale přijal!
Já si tady hraji se slovíčkem přijal – ale to slovo v řečtině je ještě silnější – akceptoval, objal, nasál, nasákl, s plným vědomím akceptoval, přijal pro sebe,

Jak my přijímáme službu od Pána? Také tak jako Archippus – paralambanei? Nebo jen tak napůl, dokud mě to bude bavit, nevím, jestli u toho vydržím…

Zpočátku Archipus tu svou službu přijal!
A dovedu si představit, jak blahodárně na něho působilo, když ho Pavel povzbuzuje: Dbej na to, abys ji dotáhl do konce, abys ji i dnes dělal s takovým nadšením jako dříve!
Možná na tom nevyděláš, možná u toho budeš naříkat, nebude tě to bavit – ale vydrž!

Mám za to, že je to i dnes v našem sboru velmi aktální! – Připravování Památky, židlí, chval – ale to je jen pro to, abychom se scházeli stejně jako dosud. Ta služba může být daleko mnohostrannější, širší, hlubší! Abychom jako sbor duchovně rostli, aby přicházeli další? Abychom nepadali duchovní únavou – k tomu je potřeba pavlovského povzbuzení – od lidí, jako byl Pavel, ale jeden od druhého navzájem! A někteří přijali právě tuto službu povzbuzování: Vydrž!

Vedle manuální nebo psychické práce je v církvi také práce duchovní, ke které je třeba duchovního vybavení, duchovních darů – na ty nestačí, když má člověk sílu, ochotu, když je chytrý, ale je to modlitební boj, je to duchovní vhled, „hluboká vnímavost“, Boží zmocnění, které se vymyká tomu, co se dá získat ve škole. – Tam se to dá jen zušlechtit a usměrnit.
Tyto dary dává Duch svatý, někdy za součinnosti církve, starších – viz například Timoteus.
Je zajímavé, jak Pavel věděl o duchovních darech svých blízkých spolupracovníků a následovníků.

Pavel Archippovi říká, aby tuto službu vyplnil!

Abys tu službu vyplnil – ne abys ještě chvilku vydržel – ale dotáhl do konce!
Jak se pozná, že jsme nějakou službu dotáhli do konce? Někdy to je poznat podle toho, že je práce hotova
Vychovat dítě – odejde z domu a my víme, že jsme je dobře vychovali
Nachystat židle – a shromáždění je připravené
Starejte se o stádo… jak dlouho? – Někdy je to celoživotní úkol, který končí tím, že Bůh daného služebníka odvolá. Ale stádo, církev může růst stále.
Někomu ji Pán vezme, služba prostě skončí. My u toho možná brečíme, že nám Pán bere službu, práci, kterou jsme tak hrdě a tak rádi dělali – ale Pán říka: toto už je hotovo! – Teď mám pro tebe další práci – přijmi ji, konej ji a dotáhni ji také do konce.
V které fázi služby jsme my?

Kdo z vás je už hotov s jednou službou, kterou mu Pán svěřil a on ji přijal?
Co je cílem naší služby? Jak poznám, že už jsme hotovi?

Ta Pavlova výzva Archippovi začíná slovem „Hleď, abys“ – V řečtině je opravdu obyčejné sloveso dívej se, koukej, rozhlížej se, dělej něco očima! – ne „dávej pozor“, ne „varuj se, dbej“, ale „Dívej se!“ Možná bychom mohli říct: dnes už archaické „Viz“.

Vytrvalost ve službě v sobě zahrnuje také to, abychom se dívali,
abychom ji měli stále před očima a samozřejmě jí věnovali pozornost.

Ono to znamená také „Dávej pozor, bdi, dbej
Přemýšlej o své službě, jak ji rozvíjet, budovat, jak z toho pro Pána vytěžit co nejvíc.
Čemu věnujeme největší pozornost? Nejvíc času, myšlenek, úsilí… –
Pavel povzbuzuje Archippa, aby to všechno věnoval službě, kterou přijal od Pána.

Závěr povídání:
Chtěli byste, aby o vás byla v Bibli řeč? – A když nezabijete Goliáše – tak aspoň v nějakém seznamu!
A možná s nějakou poznámkou!

Myslím, že každý z nás má v sobě něco z absolonovského syndromu. Ten neměl syna a chtěl, aby po něm zůstala nějaká památka, aby si ho lidé připomínali, tak si nechal udělat pomník. Také byste chtěli, aby si vás lidé pamatovali?
Asi to není to pravé, když se někdo snaží zajistit, aby se o něm ještě po 300 letech ve školách učilo.
Ale máme dnešek. Dnes píšeme dějiny. Jde o to, abychom dnes vstupovali do dějin, ne až někdy.
Koho si nejvíce pamatujete? Ty, kdo se vám věnovali, s vámi bavili, kdo s vámi měli osobní vztah – rodiče, sourozenci, strýček Kořínek, kdo ještě?
Pro nás je to výzva, abychom nestavěli kamenné sloupy, kamenné pomníky, ale pomníky v srdcích druhých lidí.
Myslím, že tak to dělal Pavel a Archippa zvěčnil právě díky tomu, že s ním měl osobní vztah.

(Kázání ze 12. 8. 2018 ve Vsetíně)

Rubriky: Biblické | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přijal jsem službu, kterou mi Bůh svěřil?

Jak si odpočinout

Jsme unavení? To je v pořádku. Existuje pro nás odpočinek. Dopis Židům (4,1-11) tomu říká evangelium, tedy dobrá, dokonce i často opakovaná – můžeme si odpočinout. A není to odpočinek jen tak ledajaký. Je to odpočinek, kde si odpočineme důkladně.
Jak tedy takový odpočinek získat? Vírou. „Do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili“ (4,3). Ale na druhé straně se takový dobrý odpočinek dá propásnout. Jak? Tím, když někdo slyší, ale neposlechne, tedy nezačne odpočívat.
Dále z textu vyplývá, že se jedná o odpočinek nějakého vyššího řádu. Když Izraelci chodili po poušti, těšili se, až s Jozuem dojdou do cíle, za zaslíbené země, tam se zabydlí a budou moct odpočívat. Ale tady je řeč o ještě větším a lepším odpočinku, než kam je zavedl Jozue. O odpočinku mluví i David v Žalmech a zřejmě i pro něho to byla jen touha, jen výhled, kterého ani on nedosáhl.
Zdá se tedy, že tím odpočinkem, o kterém mluví list Židům je něco ještě většího – rozumím tomu tak, že je tu řeč o odpočinutí, které nám získal Kristus. List Židům mluví o Kristu, že je větší než andělé, že jeho oběť je lepší než starozákonní oběti, není tedy divu, že i odpočine, který nám získal, je lepší, důkladnější a trvalejší, než jaký měli Izraelci.
Chceme odpočívat? Efektivně, důkladně, trvale? Toho dosáhneme vírou v Krista a poslušností k němu, tedy že budeme dělat, co on chce: Věřit a poslouchat ho.
A co to znamená prakticky? Odpočívat na základě toho, že jsme uvěřili v Krista a posloucháme ho, znamená nemít starosti ohledně svých průšvihů (hříchů), ohledně své budoucnosti, svého výkonu, své krásy – zkusme to dotáhnout do všech oblastí svého života. Není to flegmatismus ale vnitřní vyrovnanost pokoj, prostě plnění našich všedních povinností může být odpočinek, můžeme to dělat s klidem a vnitřní vyrovnaností. To nám může kdekdo závidět.
JV, listopad 2017

Rubriky: Biblické, Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jak si odpočinout

Nepodceň tu záchranu!

Proto musíme věnovat mnohem větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Neboť jestliže slovo, které bylo řečeno skrze anděly, bylo pevné a každé přestoupení a každá neposlušnost došly spravedlivé odplaty, jak unikneme my, zanedbáme-li tak velikou záchranu, která má svůj původ v tom, co říkal Pán, a byla nám potvrzena těmi, kteří to slyšeli. (Židům 2,1-3)

Bible říká, že je k dispozici velká záchrana. To znamená, že existuje velké nebezpečí, hrozí velká zkáza – ale díky té velké záchraně je možné tomu uniknout. Dnes zřejmě nevnímáme nějaké zvláštní nebezpečí, a tak nás nějaká záchrana ani moc nezajímá. A právě před tím tady Bible varuje: „Musíme tomu věnovat velkou pozornost, abychom nebyli strženi proudem.“ Tedy aby nás nestrhl proud dění a všedního života, kdy jsme si zvykli na všední život a nevidíme nebezpečí, o kterém mluví Bůh. Nejedná se o znečištěné životní prostředí, o ekonomickou krizi ani válku, ale o to, jak budeme žít, až budeme … přeneseni do života po smrti. Tam je právě to velké nebezpečí, peklo, trápení, možná nadávání – a to vše bez konce.
Existuje velkolepá záchrana. Velkolepá je v tom, že zachraňuje z velkého nebezpečí, v tom, že zachraňuje dokonale a v tom, že tato záchrana je snadno dostupná.
Dopis Židům jako celek dokazuje, že Kristus je větší než andělé, že jeho oběť je větší než starozákonní oběti a z toho plyne, že je troufalé tuto záchranu zanedbat.
Tato záchrana je dostupná tím, že uvěříme v Krista, že jako sám dokonalý a bezhříšný umřel za nás, vyměnil si s námi místo a že těm, kdo tomu věří, dává věčný život.
Nezanedbejme tuto záchranu!

JV, listopad 2017

Rubriky: Biblické | Štítky: , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nepodceň tu záchranu!