Jakub 5,19-20
Bratři moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.. (Jakub 5,19-20)
Odvrátit někoho, kdo jde po špatné cestě, kdo hřeší, kdo dělá zlé věci? – Ano, je to možné, ale tyto verše mluví na jiné téma:
Zabloudit od pravdy. To je možná ještě horší než začít hřešit – kdo zabloudí od pravdy, věří lži – a pak žije zle, je možné, že žije hůř než ten, kdo zná pravdu.
Těch lží může být spousta: Nikomu na mě nezáleží – ani mým rodičům, ani manželovi, ani Bohu! S lidmi to může být otázka, ale Bohu na tobě určitě záleží!
Další takové lži: Nikdo mě nemá rád! Nemá cenu se snažit – ani o nápravu manželství ani o vztahy, ani něco budovat, život nemá smysl! To všechno jsou lži. a pokud podle nich člověk žije, pak bloudí a je v nebezpečí!
Ty lži ve vlastním životě je třeba odhalovat, rozpoznávat a odvracet se od nich. Jak?
Tím, že budeme hledat pravdu.
Pravda je v Kristu.
On sám je pravda.
Boží slovo je pravda.
Příklad: Žena ze Samaří: věřila lži, že když střídala muže jednoho za druhým, že nemá už nemá šanci, že hodnotu, že nemá cenu – a také se podle této lži chovala – chodila ven tehdy, když na ulici nikdo nebyl, styděla se, bála se, zakřiknutá – chudák.
Je pravda, že takovým životem mnoho ztratila, ale je lež, že neměla šanci. Setkala se s Kristem, ten jí řekl pravdu, představil se jí jako pravda a ona najednou uviděla šanci.
Tato zakřiknutá, ustrašená, opovrhovaná žena, který se všem vyhýbala, jde do své vesnice a všechny odvážně volá a zve: „Lidi pojďte ven, já jsem našla pravdu! – Já už nemusím být taková, jaká jsem byla! Mám šanci! Poznala jsem Krista!“
Další příklad: Marnotratný syn: roky se toulal po světě a věřil lži: „Táta je zlý, doma se nedá vydržet.“ Nakonec se však vrátil k pravdě: „I ten poslední čeledín má dost jídla – a já tu umírám hlady! Vrátím se k otci!“ Šel a prožil pravdu, jaký otec ve skutečnosti je: našel přijetí, odpuštění, lásku – vlastně všechno, co ve světě marně hledal. (Lukáš 15,11-30)
(duben 2005)