Jakub 4-5

Jk 4,4-5

Jakub je velmi ostrý. Ne "proradná stvoření", ale "cizoložníci a cizoložnice!" - je opravdu naštvaný! - Proč? - protože lidé jsou nevěrní, odcházejí od Boha k Božím nepřátelům.
Příklad:
Jste dvě kamarádky, řekněme ve 3. třídě. A teď ta druhá se na tebe vykašle a jde kamarádit s druhou, tebe nechá. - Jak se cítíš? Takhle se cítí Bůh, když my se přátelíme se světem, není divu, že žárlí (Kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Jk 4,5).

Jakou souvislost má následující verš: "Boží milost, kterou dává, je mocnější!" - Proč tady o tom Jakub mluví tady? Ta Boží milost je větší než co?

Milost je větší než... co? (Jk 4,6)

Ze souvislosti plyne, že Boží milost je větší než ta jeho žárlivost. Bůh sice nesmírně žárlí, když odcházíme a stavíme se na stranu jeho nepřátel, ale Ta Boží milost - v případě, že pokorně k Bohu přijdeme, je větší.
Boží milost je větší než přátelství se světem
Někdy se říká, že Milost je větší než pýcha, že pokud se pokoříme, Bůh dá větší milost, než když se protiví v případě, že jsme pyšní.

Podřiďte se, vzepřete se (Jk 4,7)

Způsob, jak Jakub mluví, mi napovídá, že kolem sebe viděl bratry, kteří to dělali přesně naopak. A dnes to vidím kolem sebe právě tak: Bohu se nepodřizují, spíš naopak vzpírají se mu. Za to ďáblu, ne že by se podřizovat chtěli, ale je to důsledek jejich nepodřízenosti Bohu. Prostě se jim zdá, že Bůh je daleko, a tak se přizpůsobují. A bojovat s ďáblem? - To stejně prohraju.
Jak jsme na tom my?
Jakub vybízí: Všechno začíná podřízením se Bohu. Dobrovolná poslušnost, ochota dělat, co on chce a vyhýbat se tomu, co Bůh nechce.
Pokud chceme mít pokoj od ďábla, Jakub radí: vzepřete se mu. Ne že ho přemůžeme, zničíme. To udělal Kristus (Žd 2,14). Cesta k tomu, jak se ho zbavit, spočívá v tom, že se podřídíme Bohu, vzepřeme ďáblu - a ďábel uteče. Petr (1P 5,8) dodává: "silní ve víře". To je způsob, jak se vypořádávat s ďáblem.
A hned navazuje: Přibližte se k Bohu - a Bůh se přiblíží. Jestliže (i bez toho, že bychom to řekli nahlas) Bohu vyčítáme, že je daleko, pak tady je rada: přibližte se, volejte ho, hledejte ho, on se vám dá najít (Iz 55,6).

Neurážejte... (Jk 4,11-12)

Co znamená slovo, které se překládá nesnižujte, neutrhejte, neposmívejte se a podobně? Doslova to znamená "mluvit proti". Takže nemáme mluvit proti druhému.
To se nemůžu ozvat, když vidím, že někdo dělá něco špatného? To proti němu nemůžu nic říct? Skoro. Když vidím, že Pavel a sám Pán Ježíš mluvil proti někomu, tak tomu - i vzhledem k souvislosti - rozumím tak, že je třeba rozlišovat. Hřích je třeba pojmenovat. Ale záleží na našem postoji. Jestliže mě bolí, trápí, co můj blízký dělá, tak o něm budu určitě mluvit jinak než když to pro mě bude senzace, zajímavost. Člověk se soucitnou lítostí mluví o hříchu blízkého člověka jinak než ten, komu na dotyčném příliš nezáleží.
Chceme-li být tomuto textu poslušní, je třeba mít citlivé srdce, abychom to dokázali rozpoznat. A Jakub tu citlivost předpokládá. My tak snadno hodíme všechny do stejného pytle, a skutečná soucitná lítost je nám často tak daleko... Jak snadno druhého ohodnotíme, zařadíme mezi hříšníky, se kterými nemáme nic společného, kteří jsou beznadějní...
A tady Jakub říká, že odsuzujeme. Nerozumím té souvislosti úplně, ale je to varování před odsuzováním. Před tím varuje také Pán Ježíš: Nesuďte, abyste nebyli souzeni, budeš souzen stejným způsobem, jako odsuzuješ ty sám (Mt 7,1-2).
Pavel (Ř 2,1-4) dokonce říká, že ten, kdo druhého odsuzuje, dělá totéž, za co druhého odsuzuje. Jako by tady byla skrytá zákonitost: Pokud mám v nějaké oblasti slabinu, kde se dopouštím hříchu, pak mě (možná aniž bych to sám věděl), tím víc dráždí, když to vidím na druhém. A protože "to znám", tak ho odsuzuji - proto, abych sám nebyl odhalen.

Co můžeme plánovat? Jak? (Jk 4,13-17)

Chceme-li být poslušni tohoto textu, je třeba zase mít citlivost, rozlišovat víc, než jsme snad zvyklí. Jakub se naváží do lidí, dnes bychom řekli podnikatelů (ale nejen jich) kteří mají velkolepé plány, co všechno budou dělat. Při plánování však pozor!
Při plánování bychom vždy měli říkat: "Bude-li Pán chtít." Není to formulka, zaklínadlo, aby nám to vyšlo. Je to postoj srdce, který snadno zanedbáme. Ale Jakub zdůrazňuje, že je třeba také vyjadřovat postoj závislosti na Bohu, nejen ho mít "na pozadí".
Tato důležitost nám vyplyne zvlášť v souvislosti s veršem 17: "Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích." Co je tady tím dobrým? Já textu rozumím tak, že tím dobrým je vědomé vyjádření, že ve svém plánování jsem závislý na Bohu. (viz Přísloví 16,3: Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny. ) Takže normální, běžné je "plánovat". Ale podle verše 17 je to hřích. Proč? Protože teď už víme, že dobře činí ten, kdo plánuje s postojem: "Bude-li Pán chtít."
Ano, je to náročné, snadno nad tím mávneme rukou. To ale ukazuje, že nejsme dostatečně citliví na motivy, které Pán sleduje (1K 4,5). Zde je tím rozhodujícím motivem, zda si při plánování uvědomujeme závislost na Bohu: "Bude-li Pán chtít!"