Přijal jsem službu, kterou mi Bůh svěřil?

Archippus
Seznamy jmen v Bibli mi nevadí, já je čtu. Je pravda, že spousta z těch jmen nám nic neříká – ale přece! V těch seznamech je Enoch, Metuzalém, Jábez, Foiba a další, o kterých je vždy jen krátká poznámka, která je velmi důležitá. Z pozdravů na konci epištol vyplývá, jaký vztah ke každému z nich Pavel měl, a také jak ty sbory žily, například:
Pozdravujte Nymfu i sbor, který je u něho doma. Nymfa (ten Nymfa) – nevíme o něm nic víc, než to, že otevřel dům a scházeli se u něho doma věřící.

Dnes máme před sebou jednoho takového člověka, o kterém toho mnoho nevíme: Archippus.
Jsou o něm v Bibli dvě zmínky:
Nemám v úmyslu moc spekulovat, vymýšlet si, kdo to možná byl nebo nebyl, ale podíváme se na to, co o něm je napsáno.

Fm 1,1 Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus milovanému Filemonovi, našemu spolupracovníku, 2 sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archippovi a církvi ve tvém domě: 3 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Co se tady dozvídáme o Archippovi?
Fm byl svobodný pán, (který měl nejméně jednoho otroka – Onezima), a umožnil, aby se v jeho domě scházela církev.
Apfia – možná to byla jeho manželka, možná sestra, možná někdo jako Foiba…?
Archippus byl možná jejich syn – ale nějak patří k jejich domácnosti.
Pavel píše především Filemonovi – důvěrný dopis, ale Apfie i Archippus mohou o tom dopisu vědět, protože se jich asi taky týká – je to příběh Onezima.

Je tu napsáno, že je to spolubojovník, doslova spoluvoják. Pavel mluví v epištolách na třech místech o tom, že jako křesťané jsme vojáci, že křesťanský život je boj. Není to procházka růžovou zahradou, není to procházet se po červeném koberci, ale je to boj.
Timoteovi píše, že máme snášet nepříjemnosti, útrapy boje.
Vzpomínám si, jak jsme na vojně stáli před barákem v mraze venku, cvičili cviky se zbraní: Nazad zbraň, na prsa zbraň! K poctě zbraň. Mrzlo, my jsme se třásli jak osiky a kdosi pronesl, že neví, proč bychom to nemohli dělat na chodbě v baráku. Velitel – který kdysi sám bojoval za 2. světové války – na nás křičel: „Čo si myslítě, keď mrzně, že sa nabude bojovať!“ – To jsou útrapy boje. A nepřítel čeká právě na to, až bude pršet, až bude zima a tma – a tehdy útočí!
A na nás je, abychom věděli, že nepříjemnosti boje snášíme pro Krista a pro jeho věc, z oddanosti pro něho!
Odolávat hříchu někdy znamená snášet útrapy boje.
Nest evangelium a být světlem někdy znamená snášet útrapy boje.

Pavel tady vyjadřuje, že Archippus byl spolubojovník, že stejně jako Pavel snášel útrapy křesťanského boje za pravdu, za víru, za zvěst, že Bůh nás miluje a chce s námi mít blízký vztah.

Archippus tedy uměl zabrat, snášet utrpení, byl bojovník, o něco mu šlo.
Nebyl to jenom chodič do shromáždění, nebyl to někdo, kdo se jenom přidal, ale bojovník, voják Pána Ježíše Krista!

Druhá zmínka je mezi pozdravy v Ko 4,17: „A Archippovi řekněte: Hleď, abys konal službu, kterou jsi přijal od Pána.“

Je vidět, že přijal od Pána nějakou službu. A to je velmi cenné.

Byli i takoví, kterým Bůh chtěl svěřit nějakou službu, nějakou práci, něco jim nabídl, ale oni to nepřijali:
Podívejme se na Mojžíše – tomu trvalo, než ho Bůh přesvědčil, aby přijal svěřený úkol vyvést Izraelce z Egypta.
Nebo na Jeremjáše, aby šel kázat proti národu, proti královskému dvoru – ale Bůh ho přesvědčil.
Mojžíš a Jeremjáš tu službu nakonec přijali, i když jim to trvalo.

Jak jsme na tom my? Má Bůh pro tebe nějakou službu, nějaký úkol, nějaké poslání. Ty cítíš, víš, co Bůh po tobě chce, a ty pořád kličkuješ, vymlouváš se sám před sebou, před sborem, před Bohem, možná s Bohem už ani nemluvíš – nejsme ochotni přijmout službu, kterou pro nás Bůh má.

Nebo se podívejme na Samsona, ten shrábl vybavení, které ke své službě dostal – tedy mimořádnou fyzickou sílu, ale dělal si, co chtěl. Užíval si toho, že je silák, ale k Boží oslavě to moc nebylo – a nakonec byl celý jeho život ostuda.

“Hleď, abys vyplnil službu, kterou jsi přijal od Pána…”
Mohli bychom mluvit ještě o Adamovi nebo třeba králi Šalomounovi, pro které Bůh měl nějaké zvláštní poslání, ale z těch, kteří dostali od Boha výzvu, aby pro něho konali službu, a oni ji odmítli, jsem vybral Jonáše.

Představte si, že by mu Pavel v dopise napsal: Hleď, abys službu, kterou ti Bůh svěřil, vykonal. – Jonáš: Kdepak! Drze odešel na druhou stranu. A Bůh ho chňapl za rameno, postavili si ho (v rybě) před sebe, zpříma se mu podíval do očí a řekl: Půjdeš! – Pak teprve Jonáš šel.

Snad nejhůř dopadl král Saul: Měl pást izraelský národ, ale on zradil, řešil si své hříšné a sobecké ego, tak Bůh řekl: “Když si nehledíš služby, kterou jsem ti chtěl svěřit, ty tu službu nepřijímáš, tak ji dám někomu jinému, který ji bude plnilt lépe než ty! – Davidovi (1Sa 15,18): Samuel mu řekl: „Dnes od tebe Hospodin odtrhl izraelské království a dal je tvému bližnímu, lepšímu, než jsi ty.“ Saul se to pak snažil zvrátit, ale je vidět, že vůbec nechápal, co je to pást Boží lid izraelský, nechápal, co je to přijmout službu, natož aby ji vykonával! – Nesmyslně se honil za Davidem, aby mu snad nevzal jeho království, ale tady šlo o království jiné dimenze.

Příklad někoho, kdo dostal nabídku sloužit Bohu a on ji přijal:
David – Přišel na bojiště, kde byl Goliáš – a on okamžitě poznal, že mu Bůh dává práci. Představovalo to spoustu nepříjemností, které bylo třeba překonat: jízlivé poznámky sourozenců, nebylo mu příjemné, když na sebe musel navlékat Saulův vojenský mundúr, nedůvěra spousty lidí, že je přece malý kluk – Ale David viděl, že mu Bůh svěřuje službu, on ji přijal, vyplnil a dosáhl pro Boží lid obrovského vítězství.

Archippus
tuto nabídku ke službě od Boha dostal a on ji neodmítl, ale přijal!
Já si tady hraji se slovíčkem přijal – ale to slovo v řečtině je ještě silnější – akceptoval, objal, nasál, nasákl, s plným vědomím akceptoval, přijal pro sebe,

Jak my přijímáme službu od Pána? Také tak jako Archippus – paralambanei? Nebo jen tak napůl, dokud mě to bude bavit, nevím, jestli u toho vydržím…

Zpočátku Archipus tu svou službu přijal!
A dovedu si představit, jak blahodárně na něho působilo, když ho Pavel povzbuzuje: Dbej na to, abys ji dotáhl do konce, abys ji i dnes dělal s takovým nadšením jako dříve!
Možná na tom nevyděláš, možná u toho budeš naříkat, nebude tě to bavit – ale vydrž!

Mám za to, že je to i dnes v našem sboru velmi aktální! – Připravování Památky, židlí, chval – ale to je jen pro to, abychom se scházeli stejně jako dosud. Ta služba může být daleko mnohostrannější, širší, hlubší! Abychom jako sbor duchovně rostli, aby přicházeli další? Abychom nepadali duchovní únavou – k tomu je potřeba pavlovského povzbuzení – od lidí, jako byl Pavel, ale jeden od druhého navzájem! A někteří přijali právě tuto službu povzbuzování: Vydrž!

Vedle manuální nebo psychické práce je v církvi také práce duchovní, ke které je třeba duchovního vybavení, duchovních darů – na ty nestačí, když má člověk sílu, ochotu, když je chytrý, ale je to modlitební boj, je to duchovní vhled, „hluboká vnímavost“, Boží zmocnění, které se vymyká tomu, co se dá získat ve škole. – Tam se to dá jen zušlechtit a usměrnit.
Tyto dary dává Duch svatý, někdy za součinnosti církve, starších – viz například Timoteus.
Je zajímavé, jak Pavel věděl o duchovních darech svých blízkých spolupracovníků a následovníků.

Pavel Archippovi říká, aby tuto službu vyplnil!

Abys tu službu vyplnil – ne abys ještě chvilku vydržel – ale dotáhl do konce!
Jak se pozná, že jsme nějakou službu dotáhli do konce? Někdy to je poznat podle toho, že je práce hotova
Vychovat dítě – odejde z domu a my víme, že jsme je dobře vychovali
Nachystat židle – a shromáždění je připravené
Starejte se o stádo… jak dlouho? – Někdy je to celoživotní úkol, který končí tím, že Bůh daného služebníka odvolá. Ale stádo, církev může růst stále.
Někomu ji Pán vezme, služba prostě skončí. My u toho možná brečíme, že nám Pán bere službu, práci, kterou jsme tak hrdě a tak rádi dělali – ale Pán říka: toto už je hotovo! – Teď mám pro tebe další práci – přijmi ji, konej ji a dotáhni ji také do konce.
V které fázi služby jsme my?

Kdo z vás je už hotov s jednou službou, kterou mu Pán svěřil a on ji přijal?
Co je cílem naší služby? Jak poznám, že už jsme hotovi?

Ta Pavlova výzva Archippovi začíná slovem „Hleď, abys“ – V řečtině je opravdu obyčejné sloveso dívej se, koukej, rozhlížej se, dělej něco očima! – ne „dávej pozor“, ne „varuj se, dbej“, ale „Dívej se!“ Možná bychom mohli říct: dnes už archaické „Viz“.

Vytrvalost ve službě v sobě zahrnuje také to, abychom se dívali,
abychom ji měli stále před očima a samozřejmě jí věnovali pozornost.

Ono to znamená také „Dávej pozor, bdi, dbej
Přemýšlej o své službě, jak ji rozvíjet, budovat, jak z toho pro Pána vytěžit co nejvíc.
Čemu věnujeme největší pozornost? Nejvíc času, myšlenek, úsilí… –
Pavel povzbuzuje Archippa, aby to všechno věnoval službě, kterou přijal od Pána.

Závěr povídání:
Chtěli byste, aby o vás byla v Bibli řeč? – A když nezabijete Goliáše – tak aspoň v nějakém seznamu!
A možná s nějakou poznámkou!

Myslím, že každý z nás má v sobě něco z absolonovského syndromu. Ten neměl syna a chtěl, aby po něm zůstala nějaká památka, aby si ho lidé připomínali, tak si nechal udělat pomník. Také byste chtěli, aby si vás lidé pamatovali?
Asi to není to pravé, když se někdo snaží zajistit, aby se o něm ještě po 300 letech ve školách učilo.
Ale máme dnešek. Dnes píšeme dějiny. Jde o to, abychom dnes vstupovali do dějin, ne až někdy.
Koho si nejvíce pamatujete? Ty, kdo se vám věnovali, s vámi bavili, kdo s vámi měli osobní vztah – rodiče, sourozenci, strýček Kořínek, kdo ještě?
Pro nás je to výzva, abychom nestavěli kamenné sloupy, kamenné pomníky, ale pomníky v srdcích druhých lidí.
Myslím, že tak to dělal Pavel a Archippa zvěčnil právě díky tomu, že s ním měl osobní vztah.

(Kázání ze 12. 8. 2018 ve Vsetíně)

Příspěvek byl publikován v rubrice Nejnovější. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.