Přijal jsem službu, kterou mi Bůh svěřil?

Archippus
Seznamy jmen v Bibli mi nevadí, já je čtu. Je pravda, že spousta z těch jmen nám nic neříká – ale přece! V těch seznamech je Enoch, Metuzalém, Jábez, Foiba a další, o kterých je vždy jen krátká poznámka, která je velmi důležitá. Z pozdravů na konci epištol vyplývá, jaký vztah ke každému z nich Pavel měl, a také jak ty sbory žily, například:
Pozdravujte Nymfu i sbor, který je u něho doma. Nymfa (ten Nymfa) – nevíme o něm nic víc, než to, že otevřel dům a scházeli se u něho doma věřící.

Dnes máme před sebou jednoho takového člověka, o kterém toho mnoho nevíme: Archippus.
Jsou o něm v Bibli dvě zmínky:
Nemám v úmyslu moc spekulovat, vymýšlet si, kdo to možná byl nebo nebyl, ale podíváme se na to, co o něm je napsáno.

Fm 1,1 Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus milovanému Filemonovi, našemu spolupracovníku, 2 sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archippovi a církvi ve tvém domě: 3 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Co se tady dozvídáme o Archippovi?
Fm byl svobodný pán, (který měl nejméně jednoho otroka – Onezima), a umožnil, aby se v jeho domě scházela církev.
Apfia – možná to byla jeho manželka, možná sestra, možná někdo jako Foiba…?
Archippus byl možná jejich syn – ale nějak patří k jejich domácnosti.
Pavel píše především Filemonovi – důvěrný dopis, ale Apfie i Archippus mohou o tom dopisu vědět, protože se jich asi taky týká – je to příběh Onezima.

Je tu napsáno, že je to spolubojovník, doslova spoluvoják. Pavel mluví v epištolách na třech místech o tom, že jako křesťané jsme vojáci, že křesťanský život je boj. Není to procházka růžovou zahradou, není to procházet se po červeném koberci, ale je to boj.
Timoteovi píše, že máme snášet nepříjemnosti, útrapy boje.
Vzpomínám si, jak jsme na vojně stáli před barákem v mraze venku, cvičili cviky se zbraní: Nazad zbraň, na prsa zbraň! K poctě zbraň. Mrzlo, my jsme se třásli jak osiky a kdosi pronesl, že neví, proč bychom to nemohli dělat na chodbě v baráku. Velitel – který kdysi sám bojoval za 2. světové války – na nás křičel: „Čo si myslítě, keď mrzně, že sa nabude bojovať!“ – To jsou útrapy boje. A nepřítel čeká právě na to, až bude pršet, až bude zima a tma – a tehdy útočí!
A na nás je, abychom věděli, že nepříjemnosti boje snášíme pro Krista a pro jeho věc, z oddanosti pro něho!
Odolávat hříchu někdy znamená snášet útrapy boje.
Nest evangelium a být světlem někdy znamená snášet útrapy boje.

Pavel tady vyjadřuje, že Archippus byl spolubojovník, že stejně jako Pavel snášel útrapy křesťanského boje za pravdu, za víru, za zvěst, že Bůh nás miluje a chce s námi mít blízký vztah.

Archippus tedy uměl zabrat, snášet utrpení, byl bojovník, o něco mu šlo.
Nebyl to jenom chodič do shromáždění, nebyl to někdo, kdo se jenom přidal, ale bojovník, voják Pána Ježíše Krista!

Druhá zmínka je mezi pozdravy v Ko 4,17: „A Archippovi řekněte: Hleď, abys konal službu, kterou jsi přijal od Pána.“

Je vidět, že přijal od Pána nějakou službu. A to je velmi cenné.

Byli i takoví, kterým Bůh chtěl svěřit nějakou službu, nějakou práci, něco jim nabídl, ale oni to nepřijali:
Podívejme se na Mojžíše – tomu trvalo, než ho Bůh přesvědčil, aby přijal svěřený úkol vyvést Izraelce z Egypta.
Nebo na Jeremjáše, aby šel kázat proti národu, proti královskému dvoru – ale Bůh ho přesvědčil.
Mojžíš a Jeremjáš tu službu nakonec přijali, i když jim to trvalo.

Jak jsme na tom my? Má Bůh pro tebe nějakou službu, nějaký úkol, nějaké poslání. Ty cítíš, víš, co Bůh po tobě chce, a ty pořád kličkuješ, vymlouváš se sám před sebou, před sborem, před Bohem, možná s Bohem už ani nemluvíš – nejsme ochotni přijmout službu, kterou pro nás Bůh má.

Nebo se podívejme na Samsona, ten shrábl vybavení, které ke své službě dostal – tedy mimořádnou fyzickou sílu, ale dělal si, co chtěl. Užíval si toho, že je silák, ale k Boží oslavě to moc nebylo – a nakonec byl celý jeho život ostuda.

“Hleď, abys vyplnil službu, kterou jsi přijal od Pána…”
Mohli bychom mluvit ještě o Adamovi nebo třeba králi Šalomounovi, pro které Bůh měl nějaké zvláštní poslání, ale z těch, kteří dostali od Boha výzvu, aby pro něho konali službu, a oni ji odmítli, jsem vybral Jonáše.

Představte si, že by mu Pavel v dopise napsal: Hleď, abys službu, kterou ti Bůh svěřil, vykonal. – Jonáš: Kdepak! Drze odešel na druhou stranu. A Bůh ho chňapl za rameno, postavili si ho (v rybě) před sebe, zpříma se mu podíval do očí a řekl: Půjdeš! – Pak teprve Jonáš šel.

Snad nejhůř dopadl král Saul: Měl pást izraelský národ, ale on zradil, řešil si své hříšné a sobecké ego, tak Bůh řekl: “Když si nehledíš služby, kterou jsem ti chtěl svěřit, ty tu službu nepřijímáš, tak ji dám někomu jinému, který ji bude plnilt lépe než ty! – Davidovi (1Sa 15,18): Samuel mu řekl: „Dnes od tebe Hospodin odtrhl izraelské království a dal je tvému bližnímu, lepšímu, než jsi ty.“ Saul se to pak snažil zvrátit, ale je vidět, že vůbec nechápal, co je to pást Boží lid izraelský, nechápal, co je to přijmout službu, natož aby ji vykonával! – Nesmyslně se honil za Davidem, aby mu snad nevzal jeho království, ale tady šlo o království jiné dimenze.

Příklad někoho, kdo dostal nabídku sloužit Bohu a on ji přijal:
David – Přišel na bojiště, kde byl Goliáš – a on okamžitě poznal, že mu Bůh dává práci. Představovalo to spoustu nepříjemností, které bylo třeba překonat: jízlivé poznámky sourozenců, nebylo mu příjemné, když na sebe musel navlékat Saulův vojenský mundúr, nedůvěra spousty lidí, že je přece malý kluk – Ale David viděl, že mu Bůh svěřuje službu, on ji přijal, vyplnil a dosáhl pro Boží lid obrovského vítězství.

Archippus
tuto nabídku ke službě od Boha dostal a on ji neodmítl, ale přijal!
Já si tady hraji se slovíčkem přijal – ale to slovo v řečtině je ještě silnější – akceptoval, objal, nasál, nasákl, s plným vědomím akceptoval, přijal pro sebe,

Jak my přijímáme službu od Pána? Také tak jako Archippus – paralambanei? Nebo jen tak napůl, dokud mě to bude bavit, nevím, jestli u toho vydržím…

Zpočátku Archipus tu svou službu přijal!
A dovedu si představit, jak blahodárně na něho působilo, když ho Pavel povzbuzuje: Dbej na to, abys ji dotáhl do konce, abys ji i dnes dělal s takovým nadšením jako dříve!
Možná na tom nevyděláš, možná u toho budeš naříkat, nebude tě to bavit – ale vydrž!

Mám za to, že je to i dnes v našem sboru velmi aktální! – Připravování Památky, židlí, chval – ale to je jen pro to, abychom se scházeli stejně jako dosud. Ta služba může být daleko mnohostrannější, širší, hlubší! Abychom jako sbor duchovně rostli, aby přicházeli další? Abychom nepadali duchovní únavou – k tomu je potřeba pavlovského povzbuzení – od lidí, jako byl Pavel, ale jeden od druhého navzájem! A někteří přijali právě tuto službu povzbuzování: Vydrž!

Vedle manuální nebo psychické práce je v církvi také práce duchovní, ke které je třeba duchovního vybavení, duchovních darů – na ty nestačí, když má člověk sílu, ochotu, když je chytrý, ale je to modlitební boj, je to duchovní vhled, „hluboká vnímavost“, Boží zmocnění, které se vymyká tomu, co se dá získat ve škole. – Tam se to dá jen zušlechtit a usměrnit.
Tyto dary dává Duch svatý, někdy za součinnosti církve, starších – viz například Timoteus.
Je zajímavé, jak Pavel věděl o duchovních darech svých blízkých spolupracovníků a následovníků.

Pavel Archippovi říká, aby tuto službu vyplnil!

Abys tu službu vyplnil – ne abys ještě chvilku vydržel – ale dotáhl do konce!
Jak se pozná, že jsme nějakou službu dotáhli do konce? Někdy to je poznat podle toho, že je práce hotova
Vychovat dítě – odejde z domu a my víme, že jsme je dobře vychovali
Nachystat židle – a shromáždění je připravené
Starejte se o stádo… jak dlouho? – Někdy je to celoživotní úkol, který končí tím, že Bůh daného služebníka odvolá. Ale stádo, církev může růst stále.
Někomu ji Pán vezme, služba prostě skončí. My u toho možná brečíme, že nám Pán bere službu, práci, kterou jsme tak hrdě a tak rádi dělali – ale Pán říka: toto už je hotovo! – Teď mám pro tebe další práci – přijmi ji, konej ji a dotáhni ji také do konce.
V které fázi služby jsme my?

Kdo z vás je už hotov s jednou službou, kterou mu Pán svěřil a on ji přijal?
Co je cílem naší služby? Jak poznám, že už jsme hotovi?

Ta Pavlova výzva Archippovi začíná slovem „Hleď, abys“ – V řečtině je opravdu obyčejné sloveso dívej se, koukej, rozhlížej se, dělej něco očima! – ne „dávej pozor“, ne „varuj se, dbej“, ale „Dívej se!“ Možná bychom mohli říct: dnes už archaické „Viz“.

Vytrvalost ve službě v sobě zahrnuje také to, abychom se dívali,
abychom ji měli stále před očima a samozřejmě jí věnovali pozornost.

Ono to znamená také „Dávej pozor, bdi, dbej
Přemýšlej o své službě, jak ji rozvíjet, budovat, jak z toho pro Pána vytěžit co nejvíc.
Čemu věnujeme největší pozornost? Nejvíc času, myšlenek, úsilí… –
Pavel povzbuzuje Archippa, aby to všechno věnoval službě, kterou přijal od Pána.

Závěr povídání:
Chtěli byste, aby o vás byla v Bibli řeč? – A když nezabijete Goliáše – tak aspoň v nějakém seznamu!
A možná s nějakou poznámkou!

Myslím, že každý z nás má v sobě něco z absolonovského syndromu. Ten neměl syna a chtěl, aby po něm zůstala nějaká památka, aby si ho lidé připomínali, tak si nechal udělat pomník. Také byste chtěli, aby si vás lidé pamatovali?
Asi to není to pravé, když se někdo snaží zajistit, aby se o něm ještě po 300 letech ve školách učilo.
Ale máme dnešek. Dnes píšeme dějiny. Jde o to, abychom dnes vstupovali do dějin, ne až někdy.
Koho si nejvíce pamatujete? Ty, kdo se vám věnovali, s vámi bavili, kdo s vámi měli osobní vztah – rodiče, sourozenci, strýček Kořínek, kdo ještě?
Pro nás je to výzva, abychom nestavěli kamenné sloupy, kamenné pomníky, ale pomníky v srdcích druhých lidí.
Myslím, že tak to dělal Pavel a Archippa zvěčnil právě díky tomu, že s ním měl osobní vztah.

(Kázání ze 12. 8. 2018 ve Vsetíně)

Rubriky: Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přijal jsem službu, kterou mi Bůh svěřil?

Jak si odpočinout

Jsme unavení? To je v pořádku. Existuje pro nás odpočinek. Dopis Židům (4,1-11) tomu říká evangelium, tedy dobrá, dokonce i často opakovaná – můžeme si odpočinout. A není to odpočinek jen tak ledajaký. Je to odpočinek, kde si odpočineme důkladně.
Jak tedy takový odpočinek získat? Vírou. „Do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili“ (4,3). Ale na druhé straně se takový dobrý odpočinek dá propásnout. Jak? Tím, když někdo slyší, ale neposlechne, tedy nezačne odpočívat.
Dále z textu vyplývá, že se jedná o odpočinek nějakého vyššího řádu. Když Izraelci chodili po poušti, těšili se, až s Jozuem dojdou do cíle, za zaslíbené země, tam se zabydlí a budou moct odpočívat. Ale tady je řeč o ještě větším a lepším odpočinku, než kam je zavedl Jozue. O odpočinku mluví i David v Žalmech a zřejmě i pro něho to byla jen touha, jen výhled, kterého ani on nedosáhl.
Zdá se tedy, že tím odpočinkem, o kterém mluví list Židům je něco ještě většího – rozumím tomu tak, že je tu řeč o odpočinutí, které nám získal Kristus. List Židům mluví o Kristu, že je větší než andělé, že jeho oběť je lepší než starozákonní oběti, není tedy divu, že i odpočine, který nám získal, je lepší, důkladnější a trvalejší, než jaký měli Izraelci.
Chceme odpočívat? Efektivně, důkladně, trvale? Toho dosáhneme vírou v Krista a poslušností k němu, tedy že budeme dělat, co on chce: Věřit a poslouchat ho.
A co to znamená prakticky? Odpočívat na základě toho, že jsme uvěřili v Krista a posloucháme ho, znamená nemít starosti ohledně svých průšvihů (hříchů), ohledně své budoucnosti, svého výkonu, své krásy – zkusme to dotáhnout do všech oblastí svého života. Není to flegmatismus ale vnitřní vyrovnanost pokoj, prostě plnění našich všedních povinností může být odpočinek, můžeme to dělat s klidem a vnitřní vyrovnaností. To nám může kdekdo závidět.
JV, listopad 2017

Rubriky: Biblické, Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jak si odpočinout

Nepodceň tu záchranu!

Proto musíme věnovat mnohem větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Neboť jestliže slovo, které bylo řečeno skrze anděly, bylo pevné a každé přestoupení a každá neposlušnost došly spravedlivé odplaty, jak unikneme my, zanedbáme-li tak velikou záchranu, která má svůj původ v tom, co říkal Pán, a byla nám potvrzena těmi, kteří to slyšeli. (Židům 2,1-3)

Bible říká, že je k dispozici velká záchrana. To znamená, že existuje velké nebezpečí, hrozí velká zkáza – ale díky té velké záchraně je možné tomu uniknout. Dnes zřejmě nevnímáme nějaké zvláštní nebezpečí, a tak nás nějaká záchrana ani moc nezajímá. A právě před tím tady Bible varuje: „Musíme tomu věnovat velkou pozornost, abychom nebyli strženi proudem.“ Tedy aby nás nestrhl proud dění a všedního života, kdy jsme si zvykli na všední život a nevidíme nebezpečí, o kterém mluví Bůh. Nejedná se o znečištěné životní prostředí, o ekonomickou krizi ani válku, ale o to, jak budeme žít, až budeme … přeneseni do života po smrti. Tam je právě to velké nebezpečí, peklo, trápení, možná nadávání – a to vše bez konce.
Existuje velkolepá záchrana. Velkolepá je v tom, že zachraňuje z velkého nebezpečí, v tom, že zachraňuje dokonale a v tom, že tato záchrana je snadno dostupná.
Dopis Židům jako celek dokazuje, že Kristus je větší než andělé, že jeho oběť je větší než starozákonní oběti a z toho plyne, že je troufalé tuto záchranu zanedbat.
Tato záchrana je dostupná tím, že uvěříme v Krista, že jako sám dokonalý a bezhříšný umřel za nás, vyměnil si s námi místo a že těm, kdo tomu věří, dává věčný život.
Nezanedbejme tuto záchranu!

JV, listopad 2017

Rubriky: Biblické | Štítky: , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nepodceň tu záchranu!

Židům 1,3

Židům 1,3  On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech.

Co znamená „dokonal očištění“? – Proč není napsané jednoduše „očistil“? Asi to má nějaký význam, protože je to tak ve všech překladech i v originále. Rozumím tomu tak, že to nebylo jednoduché. Ne že očistil, prominul, „mávnul rukou“, ale Božího Syna to stálo obrovskou námahu, znamenalo to přijít z nebe na zem, žít tady jako zneuznaný, nenáviděný, nechat se posmívat, bít a nakonec ukřižovat.
Pane Ježíši, děkuji ti, že jsi to mé očištění odedřel, že jsi to dotáhl do konce, abys mě přivedl k Otci a udělal svým dítětem.
JV listopad 2017

Rubriky: Biblické | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Židům 1,3

A co tvoje budoucnost?

Často si v životě uvědomuji, jaké to bude, až umřu. Nevím, jestli budu vědět, vnímat, co se děje na tomto světě, ale dokud jsme tady na světě, tak můžeme něco dělat, něco změnit, něco ovlivňovat. Potom to už nepůjde.
Ale co ovlivňovat? Jak? Kterým směrem? Co vlastně mám dělat já sám? Do čeho investovat svůj život, aby to mělo význam jednak pro lidi tady na zemi, ale nějakým způsobem i pro věčnost?

Narazil jsem na jednu dobrou knížku k tomuto tématu, která umí dobře motivovat. „A co tvoje budoucnost“ napsal ji William MacDonald. Další informace třeba tady.

Rubriky: Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem A co tvoje budoucnost?

Biblický komentář

W. MacDonald: Biblický komentář k Novému zákonu

W. MacDonald: Biblický komentář k Novému zákonu

W. MacDonald: Biblický komentář ke Starému zákonu

W. MacDonald: Biblický komentář ke Starému zákonu

Několik let jsem pracoval na překladu Biblického komentáře, napřed k Novému zákonu, potom ke Starému zákonu. Jsem rád,že jsem se na této práci mohl podílet. Chystám se o tom něco napsat, jakmile budu mít trochu času.

Rubriky: Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Biblický komentář

Měli respekt

Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. (Sk 2,43)
(Nedopracované myšlenky)

Když čtu Skutky (2,43), přemýšlím, jak tehdejší atmosféru přenést do dnešní doby a jestli je to vůbec možné.
Lidé v církvi měli bázeň. Z čeho? Proč? Byl to normální strach? Určitě taky, vždyť se tam děly věci, které nikdo z lidí nemohl ovládat, nemohl na ně mít vliv a nevěděl, jestli v tom není něco nebezpečného. Představte si, že tři tisíce lidí najednou uvěří nějakému novému (kdoví jestli ne konspiračnímu) učení. K tomu ty zvláštní úkazy mluvení jazyků, plameny nad hlavami lidí – to je víc než opilost.
Lidé jasně viděli, že zde působí Bůh – pokud si to tedy připustili. A já si kladu otázku, jestli Bůh může mocně působit v církvi i dnes. Věřím, že může. Jen my to často nevnímáme, nevidíme a možná ani nepůsobí, protože nemáme bázeň.
Ale je bázeň lidí způsob, jak přimět Boha, aby působil? Není to naopak? Tedy že Bůh působí a v lidech to vyvolává bázeň. Je ovšem také pravda, že ve Starém zákoně se Bůh od hřešícího Izraele odvracel a nijak nepůsobil. – A když se lid odvracel od svého hříchu a hledal Boha, tak Bůh začal působit.

Rubriky: Nejnovější | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Měli respekt